Zpověď pohádkové princezny Petry Tenorové

V úvodu nám prozraď, čím si chtěla být, když si byla malá?
Herečkou.

A jakou herečkou? Spíše filmovou nebo divadelní?
Když mi byly asi 4 roky, tak jsem samozřejmě chtěla hrát princezny. Pak jsem začala chodit do dramaťáku. Líbila se mi atmosféra v zákulisí, ten pocit na jevišti... Celé dětství jsem strávila s divadlem, takže jsem pak šla za svým snem.

A proč zrovna konzervatoř?
Když jsem se v 11 letech zeptala tatínka, kde se studuje na herečku, odpověděl, že na konzervatoři. Takže jsem věděla, že chci jít na konzervatoř. Když jsem to pak řekla v 15 mamce, tak si poklepala na čelo. Ale na podruhé jsem se tam dostala.

Na co z konzervatoře ráda vzpomínáš? Co ti dala do
života?
Především mi to dalo do života spoustu dobrých přátel. A taky mě naučila pokoře k divadlu a pracovní dril. 

Pověz nám něco o svém absolventském představení z Janáčkovy konzervatoře?
Já jsem na konzervatoři neabsolvovala, pouze maturovala a pak jsem šla do Pardubic. Naše maturitní představení napsal Tibor Déry -  Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu. Bylo to hodně náročné. Hrála jsem Ester. Dívku, která si prošla několika koncentračními tábory. Tatínka jí umlátili, maminku zastřelili a ona se musela ukrývat mezi mrtvolami. Děj se odehrává ve Woodstocku, kde se Ester setkává s drogami a na konci vlivem předávkování umírá.
Co je pro tebe jako pro herečku náročnější? Práce u filmu nebo na divadle?
To se jednoznačně říct nedá. Obojí je naprosto specifické a nádherné. Na divadle se situace i postava postupně vyvíjí a graduje.  Všechno jde logicky a systematicky za sebou až k „velkému finále“. U filmu režisér řekne, že se natočí tahle scéna, a já to během chvíle musím zahrát. Ale je pravda, že u filmu na to mám víc pokusů, zato u divadla jeden.

Zmínila ses o pohádkách. Jak ses k nim dostala a která se ti líbí nejvíc?
Šla jsem na konkurz. Moje první pohádka byla Tři srdce. Následovala pohádka Ztracený princ, kde jsem měla jen malou roli a pak přišla pohádka Kouzla králů, kde jsem si zahrála svoji první princeznu.  A zatím poslední je pohádka Sněžný drak. Tam jsem měla nejvíc natáčecích dnů a zároveň byla nejvýpravnější - skákala jsem do propasti, topila se … A jakou mám nejradši? Miluju všechny pohádky, obzvláště ty české. Nejraději mám S čerty nejsou žerty a Jak si zasloužit princeznu.

Jak ses vlastně dostala do Pardubic? Proč zrovna VČD a jaká byla první role?
Poslala jsem životopis, že sháním po konzervatoři angažmá. Věděla jsem, že chci do Čech. Nejdřív jsem chtěla hodně do Prahy, ale tam to nedopadlo. Začala jsem shánět divadla v okolí a narazila jsem na Východočeské divadlo v Pardubicích. Poslala jsem tam svůj životopis a oni mi nabídli spolupráci. Tou dobou jsem ještě chodila do školy a paní ředitelka mě nechtěla pustit, takže první spolupráce z toho důvodu nedopadla. Druhou nabídku na roli v inscenaci Čas katů jsem již přijala a od té doby spolupracuji s VČD.

Při zkoušení inscenací se setkáváš s mnoha režiséry. S jakým typem režiséra se ti pracuje nejlépe?
Asi s režisérem rasem… Který mě drží při zkoušce neustále vyburcovanou a napjatou, dokáže ze mě vymačkat absolutně všechno a přetvořit mě v onu postavu. Ze kterého mám obrovský respekt a možná malinko i strach. To se pak dokážu neuvěřitelně vybičovat. Nicméně všeho s mírou... Člověk by se neměl svého režiséra vyloženě bát a být z něho ve stresu, to by bylo kontraproduktivní. Ale s tím jsem se doposud naštěstí nesetkala.
 
Letos jsi na Kunětické hoře odehrála 12 představení. Co si myslíš o hraní v takovémto exteriéru?
Já jsem za scénu na Kunětické hoře ráda. Jsou to vždy intenzivní zážitky. Ale na druhou stranu je to technicky hodně náročné, i počasí není vždy úplně příznivé, což má na všechno svůj vliv. Ale to k tomu patří a i to tvoří tu správnou atmosféru. Občas i déšť umí vytvořit nádherný zážitek a to jak pro nás herce, tak pro diváky.
 
Na Malé scéně ve dvoře v letošní sezoně vznikl muzikál Jeptišky, ve kterém sama hraješ. Prozraď nám něco o muzikálu. V čem je muzikál na Malé scéně lákavější?
Jeptišky jsou muzikál, který podle mě patří na malou scénu, a proto jsem ráda, že je tam hrajeme i my. Měli jsme už i příležitost hrát je na velké scéně, ale mě to zase až tolik neoslovilo. Je pravda, že na velké scéně je rázem mnohem víc prostoru a že to má své výhody. Ale na Malé scéně ve dvoře je to víc intimní, diváky máme na dosah ruky, vidíme jim do tváří, mnohem lépe se s nimi spolupracuje, to k tomu muzikálu patří a to se mi na něm líbí.
 
Byla jsi mezi těmi, kteří přišli s nápadem hrát Mrzáka Inishmaanského. Jak ses k němu dostala?
Honza Musil mi tehdy půjčil text Mrzáka, který kdysi připravovali v Olomouci. Četla jsem ho asi tři hodiny a neskutečně jsem se nasmála. Ještě ten den jsem se na inscenaci jela podívat do Klicperova divadla, ale tam mě to tolik nezaujalo, protože já na tu hru měla úplně jiný náhled. Původně nás napadlo, že to přečteme někde v hospodě nebo v Divadle 29, ale potřebovali jsme režiséra a Láďa se toho chopil. Načež přišel návrh, že bychom to mohli zkusit v rámci projektu Herecká dílna a nakonec se Mrzák nazkoušel i jako inscenace.

Prozraď nám ještě na konec nějaké plány do budoucna.
V listopadu jsem přešla z angažmá ve Východočeském divadle do angažmá do Městského divadla v Kladně, kde mě čeká 19. prosince premiéra inscenace Jentl. V Pardubicích budu dohrávat např. Baladu pro banditu a Mrzáka Inismaanského. á měla ve Východočeském