Janek Lesák: Obdivuji odvahu lidí, kteří se rozhodli něco změnit a dokázali to

Zdroj: Jihočeské divadlo České Budějovice
Janek Lesák se narodil 12. 11. 1989. Je českým divadelním režisérem, dramaturgem a scénáristou. Absolvent DAMU a v současné době kmenový režisér Malého divadla v Českých Budějovicích. Jeho režijní i autorské cesty ho přivedli až do Opavy, kde ve Slezském divadle připravil inscenaci Plné ruce revoluce, která má reagovat na 25. výročí Sametové revoluce. Předlohu inscenace napsal ve spolupráci s Natálií Preslovou a má být obrazem Sametové revoluce, jak ji dnes vidí generace jejích dětí. Vzali jsme si ho tedy pod lupu a snažili jsme se zjistit, jak on sám vnímá Sametovou revoluci.  
 
 
Jak a kde se zrodil nápad pro vznik hry Plné ruce revoluce?
Ona to úplně není hra v pravém slova smyslu. Když se řekne hra, tak se mi vybaví hra určená ke stálému hraní. Plné ruce revoluce je určeno pro tohle divadlo a pro tuhle konkrétní příležitost. Kdyby se náhodou někdy hrálo někde jinde, tak to nemůže fungovat. A jak to vzniklo. To bylo vlastně hrozně prozaické. Sešel jsem se uměleckým šéfem Slezského divadla Romanem Groszmanem a bavili jsme se o tom, že bych něco ve Slezském divadle připravil. A protože mě více zajímá a baví autorské divadlo, tak jsme se rozhodli jít touto cestou a chytli jsme se 25. výročí Sametové revoluce. A tak se to celé stalo.
 
Proč si se rozhodl toto téma zpracovat pohledem lidí, kteří tuto dobu nezažili? Proč zrovna studenti?
Já se nezaměřil jen na studenty. V inscenaci se snažím kombinovat reálné dobové dokumenty i vzpomínky lidí různého věku na listopadové i polistopadové události. A pak tam také budou představy dnešní mladé generace o tom, jak celou tu situaci prožívala generace jejich rodičů. Ty představy jsou třeba často naivní nebo neobjektivní, ale jsou jasnou výpovědí o tom, čím je pro dnešní studenty Sametová revoluce zajímavá a co si z ní dnes můžou vzít. Já sám jsem totiž Sametovou revoluci nezažil, takže tohle byl pro mě způsob jak se s tímto tématem a úkolem vypořádat. Navíc jsem byl docela zvědaví, jak to vnímá dnešní mladá generace.
 
Sbíral jsi názory na Sametovou revoluci od studentů a lidí různých věkových kategorií. Ale nás by zajímalo, jaký názor máš na Sametovou revoluci a dobu před ní i po ní ty. Protože pokud se nemýlím, narodil ses 5 dní před revolucí.
Zrovna 17. listopadu jsem šel domů z porodnice. (smích) Pro mě je tohle období plné inspirace. Je to příběh o lidech, kteří chtěli něco dokázat a díky své vůli a odvaze to dokázali. A to si myslím, že je na tom inspirativní až do dnešní doby.
 
A jaké tohle téma dnes v tobě vyvolává emoce?
To je těžké říct, protože pro mě je tohle už třeba hodně vzdálené. Ale moc závidím například svým rodičům, protože ty emoce, které s tím mají spojené oni, jsou vzácné a já bych to chtěl cítit taky. Pro mě byl velký zážitek teď několik měsíců mluvit s lidmi, kteří tu dobu zažili a pamatují si ji a sledovat u toho jejich emoce, když mi o tom vypráví. To bylo skutečně skvělé a moc jsem jim to záviděl, ačkoliv je pravda, že mnohdy mi přišlo, že si toho pamatují méně než třeba já, který to znám jen z vyprávění rodičů a ze školních lavic. Ale třeba emočně to mám hodně spojené se smrtí Václava Havla, kdy jsem byl v ten den v Praze a vnímal jsem to skutečně silně. To jak se v šest večer rozezněli zvony a lidi šli na Václavské náměstí zapálit svíčky, to bylo hodně silné.
 
Dobře. Ta doba, do které se ve tvé inscenaci vrátíme, se všeobecně vnímá hodně černobíle. Buď lidé tvrdí, že byla špatná nebo že byla dobrá. Co si o ní myslíš ty? Co na ní podle tebe bylo dobré a mělo by se to zachovat do dnes?
Mně se líbilo, že ty lidi něco udělali, že tam bylo to hrdinství a snaha něco udělat. Dneska se podle mě jen o všem mluví a nic jiného se neděje. Lidi sedí v hospodě, pořád mluví o tom, že by se mělo něco změnit, ale nic neudělají. Ale tehdy ty lidi sebrali odvahu a šli na to náměstí a pomohli té změně, udělali revoluci. A to si mi líbí na té době a to mi v dnešní době chybí.
 
Pořád tady zmiňujeme slovo revoluce. Myslíš si, že to skutečně byla revoluce? Že se něco změnilo?
Já si myslím, že dneska se hodně hází do jednoho pytle dvě různé věci. To co stalo a pak důsledky. Přeci to jak to tu dnes vypadá, neznamená, že celá Sametová revoluce byla zbytečná. To je bohužel častá a přehnaná interpretace. Určitě jsme se někam pohnuli. Bohužel mezi lidmi do dnes žije představa, že změna k lepšímu znamená, že někdo někde zmáčkne nějaké tlačítko a do druhého dne bude všechno jinak, najednou budou všichni bohatí, šťastní a milovaní. Ale tak to nefunguje. Samozřejmě je problém, že se tu dlouhá léta situace nikam neposouvala a nijak se nevyvíjela, ale teď se začala situace měnit a já doufám, že pomalými a postupnými kroky se dospěje k těm lepším zítřkům, na které tu všichni čekáme.
 
Tak doufejme, že to tak skutečně bude. Jak se ti tady u nás v Opavě pracuje? Jak jste si sedli s tvůrčím týmem?
Vzhledem k tomu, že jsme se dříve neznali, tak nám chvilku trvalo, než jsme poznali. Ale musím říct, že jsem se tu setkal se vstřícnými a pracovitými lidmi, a toho si vážím. To je totiž při práci v divadle důležité. Ono vůbec dělat divadlo s někým je hodně intimní záležitost a je dobré, když si tým sedne a rozumí si.
 
Ještě se zastavme u textu. Jak začala tvá spolupráce s Natálií Preslovou, spoluautorkou textu. A jak se vám společně pracovalo?
Tak Natálie je moje přítelkyně, takže spolupráce byla naprosto skvělá. Protože když píšu něco s někým, koho mám při sobě a kdo je mi po ruce každý den, tak je ta spolupráce opravdu výborná. A já to vnímám jako luxus spolupracovat s někým jako je Natálie. Sice je pravda, že občas už ten osobní život byl narušený tou prací, protože nápady člověka napadají na různých akcích i na dovolených, ale i tak nás to hrozně bavilo a bylo to výborné.
 
Takže nedošlo k hádkám nebo tvůrčí krizi?
No tak to samozřejmě. To k tomu tvoření patří. Ale vždycky jsme se pokusili nějak nápady skloubit a nakonec se to povedlo poskládat.
 
Až skončí Plné ruce revoluce, co připravuješ nového?
Já jsem kmenovým režisérem v Malém divadle v Českých Budějovicích. Tam se zaměřujeme hlavně na dětské publikum, takže teď připravuju něco tam. V březnu budeme dělat inscenaci hlavně pro teenagery, zatím nevíme, co z toho přesně vzejde, ale pracovní název je Beatníci a chceme se v té inscenaci zaměřit na tyto autory jako je například Bukowski a další. V září pak budeme chystat inscenaci Frankenstein s obří loutkou.
 
Teď mě to přivádí k otázce. Když jsi zvyklý na dětské publikum, nepřijde ti jako velký skok připravovat inscenaci pro dospělé.
Ani ne. Já ty děti totiž neberu jako děti, ale jako parťáky. Mě třeba mnohdy baví i víc tvořit pro děti, protože ty jejich reakce jsou hrozně čisté. Většinou reagují upřímně a hlavně spontánně. Oproti tomu dospělý už mají vytvořené určité předsudky o tom, co je a co není umění, a  pořád o tom musí polemizovat a mnohdy něco odsoudí aniž by tomu dali šanci, a to mě osobně třeba hrozně vadí.
 
Děkujeme za rozhovor. 
 
Kristýna Plešková, Isabela Moravcová